Záchranná akce: Nalezená kočka (Jessinka)

"Cestou do školních šaten jsem si všimla čehosi černého, co pobíhalo po chodbě. Za chvíli se ozvalo " Padej pryč ty kočko, padej!". Od všech lidí na chodbě se ozývaly výhružné výkřiky směrované kočce. Jen jsem si obula druhou botu a popadla jsem batoh. Běžela jsem na chodbu. Šla jsem za ní a pohladila jsem ji. Vzala jsem ji do náruče a vyšla jsem před školu. Byla tam hrozná prška a tak jsem se snažila kočičku co nejvíc ochránit od studených kapek vody. 

Šla jsem s ní domů asi 10 minut. Zazvonila jsem na zvonek našeho domu, ale mamka mě nechtěla pustit s kočičkou dovnitř. Přišla ke mě starší sestra (administrátorka tohoto webu i naší skupiny) a domlouvali jsme se, co s ní. Mamka nechtěla ustoupit. Kočička vypadala zdravě, jen byla trochu mokrá a vystrašená. Dali jsme ji do chodby domu. Museli jsme jít na kroužek, a tak jsme na papírek napsali, že kočička je od nás." (podle slov Mladší z nás)

Po kroužku nás doma uvítala naše nová čtyřnohá kamarádka. Problém byl jen ten, že náš byt už takovou jednu kočičí osobnost má, ale o té až zase někdy jindy. Holky se spolu moc nemuseli, protože naše kočka nemá ráda žádnou společnost (někdy i včetně nás :-) ) .

Jessinka, jak jsme říkali naší nové spolubydlící, byla moc hodné hravé koťátko. Vždycky večer přišla a pomazlila se s námi, měla vlastní misku s granulemi a na WC chodila do vany. Byla vážně moc hodná, ale museli jsme jí najít pána. Snažila jsem se dohledat jejího původního majitele, ale vše vypadalo marně. Na internetu bylo plno inzerčních portálů, ale nejvíc se mi zamlouvaly tyto: www.hyperinzerce.cz , www.miciny.cz a ještě jeden portál www.bazos.cz. 

To ale stejně nestačilo. Pátrala jsem tak dlouho, dokud jsem nenarazila na nepatrný komentář na jednom webu s kočičkami. Bylo v něm uvedeno, že se ztratila černá kočka s bílým obojkem. Odpovídalo to popisu a tak jsem paní zavolala. Chvilku jsme se domlouvali a utvrzovali jsme jedna druhou, že Jessinka je opravdu její.Vše dopadlo dobře. Jessinka, tedy lépe řečeno Micka, která ušla asi půl kilometru v dešti a potom u nás pět dní přebývala se vrátila k sobě domů, do domečku s velkou zahradou a milujícími páníčky. I když popravdě řečeno se jí asi panelácký byt a naše společnost zamlouvala víc. S paničkou, která si pro ní přišla, totiž nechtěla jen tak odejít. Paní měla co dělat, aby ji udržela, jak se snažila prchnout zpátky do teploučkého bytu na měkký koberec.Chvilku se nám po ní stýskalo, ale zvykli jsme si na to tak rychle, jako na život s ní.